O KAPELE
Jsme kluci z Prahy, co hrajou, protože je to baví. Jsme v podstatě amatéři, ale za tu dobu, co spolu hrajem jsme se přece jenom něco naučili. Kytary a melodie mají v naší kapele hlavní slovo. Možná nejsme dnes ničím vyjímeční, možná nejsme ani vždy originální, ale naše hudba není póza a vždy si za ní stojíme.
kapitola 1 - Porodní bolesti+sladká léta dětství
Počátky kapely (ještě pod názvem Postižená Oblast) zřejmě
nejlépe vystihuje článek Ondřeje Sýkory, který vyšel v listopadu 97 ve
Smokvoni-školnímčasopise gymnázia Voděradská :
Postižená Oblast
Založení
kapely v květnu 96 předcházela domácí produkce, která však nemohla tak
dobře a dokonale rozvinout nápady dvou kytaristů Petra Malíka a Martina
Lindy, nemluvě o bubeníkovi Petrovi Zaoralovi, který tehdy mlátil pouze
do krabic (mimochodem, takhle začíná snad každý správný bubeník). Velice
vhod proto přišla možnost rozbalit své nástroje v čerstvém školním
klubu situovaném do voděradského podzemí (undergroundu, chcete-li) a tak
Postižená Oblast začala brzy sdílet zkušebnu s jen o dva měsíce
staršími Status
Praesents. Další impuls přišel hned záhy v podobě
baskytaristy Hynka Horkého a s ním se pak kapela konečně vrhla na první
skladby. Jimi byly nejprve hlavně coververze (písně převzaté) populární
Znouzecnosti a ještě populárnější Nirvany. Na zmar ale nepřišla ani
vlastní tvorba a tak se zrodila například depresivní baladička Mravenci
či několik punkrockových nášlehů ať už o spodním prádle
(Slipy) nebo neveselém stáří (Děda). Zmíněné skladby ještě s několika
dalšími také tvořily repertoár jejich prvního vystoupení, které se
konalo včervnu, těsně před prázdninami, a na kterém založili tradici,
jež nebyla ničím jiným než absencí basáka Hynka na jejich koncertech
(tehdy ho zastoupil jeden z jejich spolužáků Jan Suchý).
První pódiová zkušenost v klucích z Postižené Oblasti ještě více
rozbušila big-beatová srdce a oni začali pilně zkoušet dvakrát do týdne.
Jejich pracovního vypětí si nemohla nevšimnout zpěvačka Petra
Klokočníková a tak během nadcházejícího podzimu navštívila mnohokrát
jejich anarchistické seance. Právě Petřina ženskost sehrála důležitou
roli v celkovém posunu muziky do rockovějších, melancholičtějších a
veskrze klidnějších sfér. Jak hudební tak i textová stránka získala také
daleko více na lyričnosti, která v písních tolik scházela věrným
fanouškům. jeden z nich doslova řekl: "Mohlo by tam být trochu víc
lyričnosti."
Takto okořeněná a obohacená se Postižená Oblast
představila na legendárním Woděradstocku 96 (vánočním to festivalu
našeho gymnázia) a nutno říci, že s velkým úspěchem, neboť v souvislosti
s tímto koncertem se pak na jejich hlavu snášela jen samá chvála.
Tentokrát si zatahal za čtyři struny baskytary další z šikovných
spolužáků Robert Bretschneider, jenž hru zvládal levou zadní a s ryzím
klidem ve tváři. Drsné romantiky zde kapela potěšila srdceryvným hitem
Zombie z kuchyně populárních Cranberries a samozřejmě svými novinkami,
kterým vévodil hlas Petry Klokočníkové (jmenujme například Dav, Sen). A
tím se již dostáváme do dalšího období, které žel nebylo nejveselejší.
Neslo se ve znamení pohody, jakési relaxace… no prostě nicnedělání.
Kluci sami to nazvali přestávkou a přiznávají, že v té době jim zkušebna
sloužila spíše k blbnutí. Nám fanouškům pak zbývá jen doufat, že tím
mysleli experimentování. Není tajemstvím, že během uplynulého půlroku
členové Postižené Oblasti také vyhledávali inspiraci v blízkém okolí
naší školy, nemohu však přesně říci, jestli to bylo v Rezedě nebo U
Kašpárka. Pojďme tedy raději k ověřenějším informacím. Největším
problémem tehdy pro kapelu představovalo to, že nebyli schopni sejít se
na zkoušce všichni najednou. Mnohokrát prý zameškal bubeník Petr Zaoral,
který se daleko více věnoval své dívce (mimochodem, takhle začíná snad
každý správný bubeník), Hynka zase časově svazovalo jeho zaměstnání.
"Ještě finanční problémy, ty máme pořád," dodávají Martin s Péťou jako
jeden muž, což dokazuje, že to je daleko horší, než třeba v poslední
době se oběvivší destruktivní sklony posledně jmenovaného kytaristy,
který si nedávno zničil vlastní kytaru (snad se nám Kurt Cobain
nereinkarnoval). A když už jsme u těch vzorů, idolů a model, ať nám sami
členové poví,
čímže se cítí být nejvíce, jaký je vlastně jejich styl:
"Nemáme styl," uzemňuje mě nekompromisně Martin Linda, nejproduktivnější
a nejvíce vytížený muzikant, který je autorem většiny skladeb Postižené
Oblasti. V určitém slova smyslu nemohu nesouhlasit, jenže ku mému
překvapení Martin dodává: "Víš on ten náš styl vlastně definoval Lukáš
Vymazal. Přidrzlý rock."
V této chvíli má za sebou kapela
celkem rok a půl hraní, čtyři koncerty a jedno klidové období. Postižená
Oblast nabrala síly a nemůže se dočkat toho, až na letošním
Woděradstocku překvapí obecenstvo patnácti vlastními skladbami a možná
ještě něčím navíc. A že to nejsou plané řeči, dokazuje už jen jejich
silný a oddaný vztah k hudbě. "Je to moje celoživotní láska… teda až po
spolužákovi Palečkovi," sděluje mi Martin a Petr staví jeho výrok ještě
více na hlavu," Je to sranda, zatím to moc vážně neberem." Já však vím,
že hoši budou určitě pokračovat ještě po škole a že i oni si
uvědomují,že hrát rockovou muziku stojí za to, i kdyby je poslouchal jen
jediný
člověk. kapitola 2 - Puberta Někdy
kolem konce roku 97 jsme se rozhodli změnit název kapely. Zčásti proto,
že se některým členům příliš nezamlouval a hlavně proto, že kapel
jménem Postižená oblast bylo více. Po náročné selekci jsme dospěli až ke
jménu Disabled, kterýmžto se honosíme dodnes. Ke změně se začalo
schylovat i po stránce hudební, nové písničky se již více odkláněly od
punkových základů, jak po stránce kompoziční, tak i textové a kapela se
konečně začala trochu sehrávat. Přelom nastal asi s prvním koncertem v
Havraním hnízdě. Byl to vlastně náš první koncert se zvukařem a bylo to
znát. Skalní fanoušci, kteří měli poprvé možnost rozumět textu nevěřili
svým uším. Někdy v té době se ke kapele přidal zpěvák Honza Dufek, se
kterým jsme nacvičili Bullet with the butterfly wings od Smashing
Pumpkins. Tahle písnička se nám na koncertech snad nikdy docela
nepovedla, ale i tak slavila ze začátku u posluchačů úspěch. V červnu 99
přišel festival Yanderov, kde jsme si vyzkoušeli,že po litru vína už se
člověk přeci jen úplně nesoustředí a předvedli jsme, co
všechno se dá zkazit. Nicméně po kupodivu kladných ohlasech posluchačů a
následné oslavě na zámku v Rozsochatci (nehorázně jsme tam se Zaem
opili jednoho Američana, který měl od doktora zakázáno chlastat:)byly
výsledné dojmy vcelku pozitivní.
Z festivalu jsme si také odvezli první slušnou nahrávku, ze které se tři písničky objevily na našem prvním CD.
A to už se dostáváme k podzimu 99 a ke koncertu na Deltě, kde jsme právě zmíněné CD křtili.
Následovaly dva koncerty na
Jam session ve Mlejně a pak dva v Havranním hnízdě. Na tom
druhém s námi již hrála Klára na ságo. Tím se už dostáváme skoro do
současnosti a mě to stejně nebaví psát, takže konec.
kapitola 3 - Nové milénium
A pokračujeme dál!
Pamě? mi již tak dobře neslouží, ale mám dojem, že někdy kolem roku 2001
nás vyhodili z naší milované zkušebny na gymnáziu Voděradská.
Následovalo dlouhé (snad přes rok) období stagnace a celkového úpadku a
rozkladu. Pro kapelu takřka doba temna. Naše snaha sehnat novou zkušebnu
byla dost neúspěšná a kromě asi dvou zkoušek u Petry ve sklepě jsme
skoro nezkoušeli. Na kapele se to samozřejmě podepsalo. Z počátku jsme
sice ještě koncertovali, ale asi po čtvrt roce jsme zjistili, že náš
projev se vskutku zhoršil a nepovedenými koncerty ho asi nezlepšíme. Až
konečně Hynek objevil tajemnou sektu Salesiánů a velmi zajímavou
skutečnost, že v jedné její svatyni (na Kobyliském náměstí) funguje
zkušebna pro mladé kapely. A byli jsme spaseni.
Nu, od té doby tedy plus mínus pravidelně zkoušíme v klubu Vrtule v
Salesiánském centru v Kobylisích. Dalo by se říct, že kapela chytla
trochu druhý dech. Koncertů znatelně přibylo (i mimopražských), splnil
se nám náš dětský sen a zahráli jsme si (hned třikrát) s kapelou
Znouzecnost, sem tam nějaká nová písnička (i když na tom budem muset
ještě zapracovat:) a konečně v listopadu 2004 jsme učinili významný,
skoro až přelomový krok. Rozbili jsme totiž prasátka a půllitry s
celoživotními úsporami a šli jsme do studia. A vzniklo u toho nové již
třetí CD, tentokrát konečně živě nahrané. A toto album pro nás tak
trochu uzavírá toto období a my se budeme dál s neubývajícím elánem
ubírat ke světlým rockovým zítřkům.
Takže, díky moc a čau.
Martin : kytara, zpěv, bicí
Petr : kytara, zpěv
ZaO : bicí, basa
HyneX : basa, kytara
kapela.disabled@gmail.com,  - Hynek
|
